„Klub vojenské historie Tobruk-Dunkerque“ v říjnu tohoto roku vydal druhé rozšířené vydání úspěšné knihy „Byl jsem tobruckou krysou“, která formou neformálního rozhovoru mezi novinářem Janem Šebelkou a brigádním generálem Stanislavem Hněličkou zprostředkovává celoživotní prožitky válečného hrdiny od Tobruku a Dunkerque. Kniha je nově rozšířena o fotografický materiál i o materiál textový, který zaznamenává, jak nové události od prvního vydání v roce 2007, tak i další vzpomínky z let válečných.
CENA KNIHY 200,- KČ + POŠT. A BALNÉ
OBJEDNÁVKY: kvh-liberec@seznam.cz / tel: 721469912
ukázka z knihy:
Seděli jsme v jednom velkém baru tamějšího nóbl hotelu. Byli jsme většinou od páté a šesté roty. Pamatuji se na taneční parket a dlouhý bar se židličkami. Na nich sedělo pár policistů v civilu. My se tam bavili s jinými Angličany, řidiči tahačů, za které jsme zapřahali naše děla. V tu dobu jsme už byli přeškoleni z pěšáků na dělostřelce. Něco jsme oslavovali, byli jsme hluční. A když šel jeden řidič kolem policistů, tak ti nám vzkázali, že máme být zticha. Že se jim nelíbí naše zpívání. Vstali jsme a přišli jim říct, že když se jim to nelíbí, ať vypadnou. Něco říkali, ale nezdálo se, že by chtěli poslechnout. Nedalo se nic dělat, vyhodili jsme je sami. Tím to neskončilo. Nelenili a doběhli do nedaleké policejní stanice, byl to takový malý hrad, pro posily. Byla jich přesila a my rychle prohráli. To už šlo o čest a my si to nechtěli nechat líbit. Opravdu jsme se naštvali a řekli si, ať to stojí za to. Šli jsme do kempu, vzali granáty a zbraně...
JAN ŠEBELKA
Nesnažil jsem se napsat faktograficky naprosto přesný spis,
protože takových vyšlo o československých vojácích bojujících ve
druhé světové válce na Východě i na Západě dost, a pak se na takovou
práci necítím dost znalý. Hodlal jsem uchovat cosi jiného -
pohled zevnitř. V těch knihách jsem nikde neobjevil detaily, které
mě odmalička zajímaly víc, než konkrétní popis událostí. Když
jsem jako dítě chodil na filmy o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi,
vždy jsem si kladl otázky, jak to, že hrdinové nikdy nespí
a jestli a kam chodí na záchod. Což byl, jak jsem se také dozvěděl,
jeden z problémů obránců Tobruku, kteří byli osm měsíců celé
dny zavřeni v nevelkých a temných pevnůstkách.
